Chůze je jako meditace. Měla jsem potřebu jít. O Fishermen’s trailu vím už nějakou dobu, ale teď to nějak dozrálo – chuť i připravenost jít, i okolnosti. Vše bylo najednou ideální.

A tak jsme šly… do neznáma. Nevěděla jsem vůbec jak bude Terka reagovat. Byla jsem připravena kdykoli cokoli změnit, na ničem nelpět. A nakonec to vše klaplo. Zvládla letadlo, spaní venku, chůzi s batohem tolik dní… A myslím, že si to užívala taky.

A pro mne to byl opravdu relax. Všechny ty dojmy, barvy, krásná příroda, vůně… Jeden večer se přistihnu, že ležím ve spacáku, koukám na oblohu posetou hvězdami a cítím obrovskou vděčnost za to, že tu jsem… jako vůbec na Zemi. Úžas nad tou krásou a pocit radosti a uvolnění v celém těle. Je to asi 5. den chůze. A říkám si, jak je to možné?

Přes den člověk šlape, vnímá všechnu tu krásu, vůně, námahu. Myšlenky proplouvají volně hlavou, přichází a odchází a mezi tím žasnu nad tím, co vidím. Tělo unavené, ale šťastné… To negativní odplouvá pryč a postupně se vynořují myšlenky na to, co bych chtěla dělat a co by mi ještě udělalo radost. Jako by se nánosy všeho, co nejsem já odloupávaly a odcházely pryč a já začala vnímat víc své opravdové já, které je tam někde pod tím.

Nádhera, snad to neztratím s tím jak se vrátím k běžnému životu…

Více o našem putování Portugalskem – https://www.travelswithautie.cz/2023/10/24/fishermens-trail-rota-vicentina-pobrezim-portugalska/