Proč „S autistou na cestách“?

Tento blog je nejen o našich cestách a turistice, ale i jakési cestě vnitřní. Na této cestě jsem došla od počátečního šoku (že mám postižené dítě), pocitů bezmoci a hledání přes různé výzvy až k pocitům vděčnosti. ( A chci to sdílet, třeba to někomu pomůže.)

Čím dál víc si uvědomuju, jak jinakost mého dítěte způsobuje hledání a jinakost mého životního stylu. A v momentě, kdy jsem to přijala, přišlo osvobození. A je to špatné nebo dobré? Z venku to může vypadat jako spousta omezení a těžkostí. Ale je to opravdu tak? Nepopírám, že těžkosti nejsou. Jsou. A tak jako autistické dítě vyčnívá z davu, tak často i auti rodič je nucen vyčnívat z davu, ať už se mu to líbí nebo ne. A neměl by se srovnávat. Každý máme jinou cestu a jiné životní lekce.

Občas vás to nutí klást si otázky, na které často neznáte odpovědi. A hledat řešení, která nejsou běžná. Nutí vás to kráčet někam, aniž byste věděli, co vás tam čeká. Věřit sobě i „vesmíru“ kolem vás, že vše zvládnete a vše bude ok. A když věříte a jdete i navzdory nejistotě a strachu, tak najednou zjistíte, že se můžou dít zázraky (…a nebo taky ne :D) A jak poznám, že jdu správnou cestou? To je ta nejošemetnější věc…

Mám pocit, že zkušenost s autistickým dítětem mne vede k sobě, k poznání sebe sama, spojení se svou intuicí, sebedůvěrou, láskou a sebeláskou… zkrátka sama se sebou, se svou duší, vnitřní podstatou. A za to jsem neskutečně vděčná. Když jsem schopna se řídit srdcem (být ve spojení sama se sebou), vím, že nemůžu udělat chybu. Pak se autismus stává darem, ale může být i prokletím, ta hranice je velmi tenká. A já jako rodič se po ní pohybuji neustále…

A ještě něco…

Vše, co tu najdete, je pouze moje zkušenost. Informace zde nechci prezentovat jako nějakou absolutní pravdu. Jsou to závěry, které jsem udělala na své cestě a vycházejí z mých zkušeností. Někdo jiný může mít jinou zkušenost, jiné závěry a jiný pohled. A to je v pořádku 😉