Když se narodila Terka, začala jsem studovat speciální pedagogiku. Nejvíc ze všeho mě tam zaujal autismus. To jsem ještě nevěděla, že za pár let zjistím, že mám autistu doma.

Na začátku jsem byla úplně zdrcená, neschopná přijmout diagnozu a hledala řešení – přece musí nějaké existovat!!! Pátrala po internetu, zkoušela diety, snažila se dceři věnovat, co to jen šlo. Byla jsem zoufalá a vyvíjela zoufalou snahu 🙂 Skončila jsem vyčerpaná psychicky i fyzicky a rozváděla jsem se…

V druhé fázi jsem přijala, že věci nějak jsou, začala řešit praktické věci jako práci, rozvoz dětí do školek a škol, hlídání a čas sama pro sebe. Věci se nějak stabilizovaly a život plynul.

Ve třetí fázi nastal zvrat. Ve škole, kam chodila Terka, došlo k nějakým změnám. Terka začala být ze školy vyčerpaná a vystresovaná …a agresivní. Neměla jsem čas a hlavně sílu zjišťovat, co se ve škole děje a tlačit na změnu, která by možná ani nenastala. Nejjednodušší pro mne bylo Terku nechávat doma, napřed některé dny a pak ji vzít úplně do domácího vzdělávání.

A zjistila jsem, že to bylo super řešení:

– odpadlo nám vstávání a stresy, aby se vše stihlo

– začaly jsme spoustu času trávit venku dlouhými výlety a procházkami

– Terka postupně začala mít sama zájem o učení – hlavně řeči(do té doby byla neverbální)

– v 16ti letech začala poprvé používat slova pro komunikaci. Bylo to pár slov, ale pochopila ten princip a to jsem považovala za obrovský úspěch.

– zjistila jsem, že mi vyhovuje být přes den s Terkou a pracovat večer z domu(a byla jsem moc vděčná, že mám práci, kde to jde)

– postupně jsem zjišťovala, že mne čas s Terkou baví víc než práce

– a že to, co bylo kdysi tak vyčerpávající – být doma s dětma, mě najednou baví. Baví mě vymýšlet, co a jak Terku učit. Jak řešit její emocionální stavy, hrát si s tím, co jíme a další… Milovala jsem dlouhé procházky přírodou, které byly lékem pro nás obě

– najednou jsem cítila obrovský klid a vděčnost. Takový ten pocit, že jsem ve správný čas na správném místě a dělám to, co mám dělat. Na druhou stranu nechci, aby to vyznělo, že vše bylo dokonalé.

– co bylo časem opravdu vyčerpávající, tak práce po večerech. Práce, která už mne nebavila a dělala jsem ji jen abychom měli z čeho žít. Ale obrovské díky za ni, protože mi umožňovala být s Terkou doma.

– to se naštěstí vyřešilo v Terčiných 18ti letech, kdy dostala invalidní důchod a tím jsme měli dost peněz na přežití.

– nastal tak čas využít večery na relaxaci, sport, koníčky a setkávání s lidma. Tím se můj život dostal konečně do rovnováhy a mohla jsem dobít baterky.

– čas, kdy Terka dokončila školu byl časem zamyšlení. Nad životem a hlavně nad budoucností. Reálně se pro nás nic nezměnilo, protože poslední roky jsem měla Terku v domácím vzdělávání a dokončením školy jsem se s ní nepřestala učit.

– ale bylo mi jasné, že musím vytvořit nějakou trvale udržitelnou vizi, jak žít(já i Terka) šťastný život.

– nechci dát Terku do nějakého zařízení. Věřím, že nás autisté přišli učit. Donutit nás zamyslet se, podívat se na věci z jiného úhlu. Nás, tím myslím nás rodiče, ale i společnost jako celek.

– proto chci vytvořit životní styl, kde Terka bude přirozenou součástí mých aktivit, přátel a života.

– Terka mě naučila zpomalit, osvobodit se od strachu, co si myslí druzí, co bude a jestli to zvládnu. Díky ní jsem našla vnitřní klid a dívám se na spoustu věcí jinak. Vede mě k uvědomění si hodnoty lásky, sebelásky, empatie a soucítění. Změnila mi životní hodnoty. A věřím, že tak jak obohatila mne, může autistické dítě/dospělý obohatit i jiné, kteří o to budou stát a budou tomu otevření. A neříkám, že to bylo jednoduché. Bylo a je to občas hledání ve tmě a setkání tváří v tvář s vlastními démony 🙂

Více můžete najít v článku Co bych napsala o autismu svému o 15 let mladšímu Já? …kdyby to šlo